Úvod

Toto léto tomu bude dva roky, co jsem se vydal na svou první brigádu do zahraničí - sběr jahod v Dánsku. Jsem typ člověka, co v životě rád zkouší všemožné šílenosti a brigádničení v oblasti sběru ovoce se ke mně párkrát skrz všemožné zdroje dostalo, zaujalo mě, a vzhledem k tomu, že jsem během nadcházejících prodloužených pomaturitních letních prázdnin měl ještě nějaký ten týden volný, rozhodl jsem se porozhlédnout se po možnostech.

Kde, kdy a jak hledat?

Možná se ptáš, kdy takovou brigádu začít hledat? Na to bych odpověděl jednoduše - co nejdřív. Chytíš tak více nabídek a budeš mít z čeho vybírat. Obecně se ale nejvíc nabídek na sběry objevuje během května/června a kolikrát se hledají brigádníci i během sběrů. Já jsem se k ní dostal v půlce června.

A kde bys jí měl hledat ptáš se? Dneska jsou možnosti opravdu rozmanité. Na internetu je k tomu hromada článků, které celkem šikovně popisují hledání takové brigády. Celkově by se ale daly možnosti shrnout do čtyř:

• Ideální možností je doporučení od kamaráda, co už na brigádě byl. Brigáda je tak prověřena a sám ví, na co by si dal příště pozor, zda by se brigádě znovu radši vyhnul, nebo do ní nastoupil s nadšením znovu. K mému neštěstí, takového kamaráda jsem tehdy neměl.
• V jižnějších státech jsem slyšel o tom, že u takových vinic je možnost klidně pár z nich poobcházet a často se na nich místo pro nové brigádníky najde. To je ale trošku punkovější a pro mou první zkušenost to nebylo také úplně ono.
• Internet. Člověk na něm najde několik velkých portálů, co inzerují brigády/práce v zahraničí. Mnoho z nich je orientováno na USA, kde sezonní práce jedou trochu více, u nás ale taky pár existuje (s žádným však nemám osobní zkušenost a nerad bych je zde tedy uváděl). Ačkoliv jsou tady možnosti opravdu široké, skrz portály se mi tehdy najít také nic nepovedlo a sáhl jsem tak po poslední možnosti.
• Facebook. Ačkoliv tuto platformu téměř nepoužívám, zůstávají věci, na které je stále dobrá. Právě skrz něj a facebookovou skupinu PRÁCE BRIGÁDY V ZAHRANIČÍ se mi podařilo najít mou brigádu skrz Češku Verču, která ve skupině inzerovala hledání brigádníků na sběr jahod do malé vesničky Permelille na dánském ostrově Samsø.

Základní informace k brigádě

Verču jsem následně kontaktoval a zeptal se, zda by byla stále možnost se jako brigádník přidat. Po kladné odpovědi jsem tak obdržel mail se základními informacemi k brigádě. To, jaké informace člověk dostane, se může značně lišit dle farmy.

Typy placení

Co by tě mělo zajímat, je věc placení. Zde jsou totiž dvě možnosti:

1. Jsem placený za každý nasbíraný kilogram - Častější, farmář tím motivuje k výkonu a stejně tak je motivován i brigádník. Člověk si kvůli tomu může vydělat neskutečné peníze (typický Rumun), nebo v tom horším případě vydělá sotva srovnatelně s českou minimální hodinovkou.
2. Jsem placený od hodiny - Né tak časté. Člověk je placen za čas, který pracuje, nezávisle na výkonu. Jeho plat je tak sice stabilní, ale pokud si jede člověk vydělat peníze, tady to, jaké budou, nemůže tolik ovlivnit a vševíce pracovitý člověk tak bude vydělávat stejně jako ten nepracovitý.

Nejde říct, co je lepší, to si každý musí zhodnotit sám dle jednotlivých nabídek. Osobně bych preferoval placení od hodiny, jelikož přece jenom by to bylo více pohodové, na druhou stranu, pokud si více vydělám za kilo, určitě sáhnu po něm.

Mé informace

Ke mně se skrz mail tak dostaly následující informace:

Placený jsem měl být od kilogramu, dle mailu konkrétně 7 DKK (tedy přibližně 22,5 Kč) za kilogram jahod. K tomu byl uveden referenční průměrný sběrač, kterým je prý člověk, co sbírá 15 kg/hod, tedy vydělává přibližně 340 Kč/hod. To neznělo vůbec špatně.

Sběr měl probíhat 6-8 týdnů. Začínat se mělo začátkem června a končit dle sezóny nejpozději první týden srpna. Nebylo podmínkou být na celou sezónu, ale vyžadovalo se dát vědět alespoň na jakou část by to bylo.

Sbíralo by se 6 dní v týdnu, začátek v 6 hodin a konec v 13 hodin. Podle počasí a objednávek se to ale mohlo měnit. Mohla tak nastat situace, kdy je potřeba sbírat i odpoledne, či by nebyla práce třeba na 2 dny.

Bydlet se mělo na samotné farmě, každý ve svém stanu a spacáku. Cena 40 DKK (asi 135 Kč) za noc. Měly být dostupné 3 kuchyňky se základním vybavením, sporáky, lednicemi. Obdobně se záchody a sprchami. V létě tam prý přes den mělo být pěkně teplo, ale noci mohou být chladné a doporučovalo se tak vzít teplé a nepromokavé oblečení na pole.

Dopravu si měl řešit každý po své ose, přičemž byla doporučena nějaká trasa.

Jelikož se ozvalo více lidí, oni brali na sezónu okolo 60, ale hledali už jen 15-20 lidí, bylo také zmíněno, že vezmou ty, kteří se ozvou první.

K tomu bylo vyžadováno poslat podepsanou smlouvu a kopii pasu/občanky.

Obrázek: Podepisovaná smlouva

V přiložené smlouvě byla placená částka na hodinu podrobněji rozepsaná. 2,77 DKK za 500 gramů jako základní hrubá mzda. K tomu se mělo přičítat 12,5% holiday money (kompenzace dovolené, viz níže), 6,75% sunday-holiday (práce o svátcích a neděli) + 8,66% pension (dle mého není chápání není vyplaceno, ale uloženo do důchodového fondu) + 5% FV (mnou nepochopeno). Skutečnou hodinovku tak vlastně doteď přesně nevím ale počítat se dá s 6,12 DKK (základní hrubá mzda + holiday money) a přes neděle a svátky s 6,5 DKK za kilogram. Z hrubé mzdy se odvedou daně o jejich velkou část lze ale na konci létat zažádat zpět (viz níže).

Mail tak shrnul pro mě veškeré požadované informace. Jediné, co se mi úplně nelíbilo, bylo zaslání oné kopie občanky. Přece jenom jsem Verču našel náhodně na facebooku a absolutně jsem jí neznal. Poslat jí moje doklady mi neznělo úplně bezpečně. Své obavy jsem jí vyjádřil a ona mi vysvětlila, že to potřebuje kvůli založení dánské daňové karty a nabídla mi, že pokud si ji založím sám, není její poslání potřeba. Po lehkém průzkumu jsem vyhodnotil, že by to bylo značně komplikované a kopii svých dokladů jsem jí tak poslal v zašifrovaném zipu.

Tím jsem se ke své letní brigádě upsal a přišel čas se připravit a naplánovat cestu.

Příprava před odjezdem

Plán cesty

Hlavní věcí bylo vyřešit cestu. Do té doby jsem sice věděl, kde přibližně onen ostrov je, teď bylo ale potřeba se na něj dostat. Na ostrov jezdí trajekty ze dvou přístavních měst, a člověk si tak může vybrat, jak se dopraví.

Obrázek: Umístění ostrova

Jelikož jako chudý student, nemám potřebu utrácet velké peníze za letenky a dlouhé cestování mi absolutně nevadí (naopak si ho užívám 😄), začal jsem hledat jiné možnosti. V ten moment přišel na scénu Flixbus.

Noční linka, 18:10 odjíždějící z Prahy, 7:55 přijíždějící do Kodaně. 14 hodinová cesta za neskutečných 730 Kč mi tak umožnila přemístění paralelně s nadstandardní délkou spánku. Z Kodaně mi pak v 10:20 navazoval bus do Aarhusu, kde jsem měl dorazit 13:55, ten za 260 Kč. Z přístavního Aarhusu jsem si měl nakonec koupit lístek na trajekt, co mě měl přepravit přímo na ostrov do Sælvig.

Co s sebou

Tato otázka následovalo při přípravě hned po otázce dopravy. Přeci jenom se jedná o měsíc na ostrově, kde se člověk k jistým zdrojům úplně lehce nedostane. Upřímně mě to ale zas tolik netížilo. Jelikož měla být možnost praní na farmě, problém nebyl ani tak moc kolik oblečení, jako které. Nakonec jsem pobral standardní táborovou kolekci, spacák, karimatku, stan - to, co by člověka napadlo vzít na běžný pobyt v přírodě. Rád bych ale vytkl pár věcí, které už tak typické být nemusí.

Jelikož jsem plánoval trávit sběrem nemalou část dne, snažil jsem se vhodně zvolit výbavu právě na něj. Bral jsem tedy trička, která mě při získání jahodového nádechu nebudou mrzet. Tak stejně jsem učinil u mikiny a šustky, kde jsem zvolil rovnou vínový odstín.
U kalhot už to bylo horší. Vzít si něco tenkého do tepla? Nebo naopak hrubého do zimy? Či nepromokavého do deště? Zpětně možná trochu naivně, v té době pod ideou univerzálnosti, jsem zvolil Decathlonovy kraťasokalhoty. Měly splňovat dlouhou variantu v případě zimy a krátkou v případě tepla.
Zpětně to nebyla úplně špatná volba, kalhoty celou dobu posloužily a překvapivě i ten měsíc přežily. ZA celou dobu se objevila na kolenou jen malá dírka, kterou se mi povedlo zašít. Byl to ten typ, co rychle uschne, a to se projevilo jako značná kompenzace jedné velké nevýhody - nejsou nepromokavé. Co má sbíráním nepolíbená duše totiž neodhadla, je ranní rosa. Ta byla po ránu zrádná a klečet tak v porosených jahodách v promočených kalhotách nebylo vždy nejpříjemnější. To by se ale dalo ještě relativně v pohodě přežít, v dny kdy k tomu ale navíc pršelo (a k tomu se ještě dostanu později) bych za nepromokavé kalhoty dal mnohé. Proto bych zpětně určitě doporučil - nepromokavé kalhoty a k nim klidně ony Decathlonovy na dny teplejší. S kraťasovou variantou bych ale nepočítal, našli se i takoví, co kraťasy standardně nosili. Osobně jsem ale vždy preferoval celé nohy zakryté nohavicí. Né vždy jsou totiž na poli jen jahody.
K tomu jsem přibalil rukavice (které jsem snad za celou dobu nepoužil), klobouček proti sluníčku a na poslední chvíli pořídil v Decathlonu také chrániče kolen. Právě ony moje kolena buď zachránily, nebo úplně pohřbily, doteď v tom nemám úplně jasno. Při sběru jsem strávil nemálo času na kolenou a měkké chrániče tak sběr značně zpříjemnily. Často po půlce dne začali svědět pod kolenem a byli tak značně nepříjemné. Během dne šli průběžně dolů, nahoru dolů, ale celkově je zpětně značně oceňuju. Ony rána navíc izolovaly mé kolena od rosy. Horší byly deštivé dny, kdy objem vody vstřebali natolik, že sice měkčením stále sběr zpříjemnily, ale kolenům polovina dne v promočených chráničích úplně nesvědčila -> nepodcenit nepromokavé kalhoty.

Nepromokavost je vhodné zvážit i u bot. Po většinu času bych neřekl, že vyloženě nepromokavé jsou nutné, ba naopak, člověk v botách tráví velkou část dne a jistou prodyšnost a pohodlnost ocení. Jistá odolnost vůči ranní rose a při mokřejších dnech i ona nepromokavost je však nutná. Ideálně tedy volit něco odolného, v čem ale půjde strávit polovina dne v klečení bez puchýřů a počítat, že takové boty se domů třeba nepřivezou. Zátěž na boty není totiž úplně malá a nebral bych tak na pole boty za X tisíc. K tomu vzít sandále, v kterých si nohy trochu oddechnou mimo práci, a jste v suchu.

Někteří brigádníci měli jiné vymoženosti jako podsedák (při sběru v sedě), to už je ale o preferencích. V Decathlonu jsem si pořídil také pás na podporu zad. Často jsem jej nepoužil, ale byly dny, kdy dostaly záda zabrat a ocenil jsem i jej, tedy také mohu jedině doporučit.

Jídla jsem vzal jen trochu na cestu a první dny. Počítal jsem s následným nákupem na místě. Jinak jsem přibral základní věci jako nůž (který jsem tam nakonec někde potratil), pláštěnku, lékárničku, foťák, blok a podobné. Můj 70 litrový Osprey se tak rychle naplnil, ale dokázal pobrat stan i spacák a já tak nebyl nucen tahat zbytečná zavazadla.

Cesta

Neubylo ani tolik dní a byl tu den cesty. Ta proběhla podle plánů. Vlakem jsem se přemístil do Prahy, z Prahy Flixbusem do Kodaně. V Rostocku jsme při nautickém svítání přepluli Mecklenburger Bucht a nakonec s několika minutovým předstihem (pro takhle dlouhý Flixbus neočekávané) dorazili do Kodaně. Tam následovaly dvě hodiny čekání, kdy jsem si stihl zajít do místního parku, což mě s krosnou stálo tolik energie, že jsem tam regeneroval do chvíle, než jsem se musel vydat zpátky na bus. Ten mě vzal skrz obdivuhodně dlouhý most u Sprogø až do Aarhusu, kde jsem byl připravený chytit trajekt na mou cílovou destinaci - Samsø. Stihl jsem si tam ještě nakoupit v místních potravinách, koupit si lístek na trajekt a přeplout. Po vylodění jsme v přístavu zbyli jen dva - já a slečna, co se jevila věkem podobně tomu mému a jak se ukázalo, byla to Češka, co připlula ze stejného důvodu jako já. Za několik minut se objevil také farmář, kterému jsme dávali o svém příjezdu dopředu vědět, aby nás dovezl až na farmu.

Průběh

Příjezd

Společně se slečnou jsme po příjezdu složili věci na louku vedle velké stodoly, která měla být následující měsíc naším domovem. Pomohli jsme si navzájem postavit stan a stihli ještě zastihnout na nedalekém poli ostatní brigádníky, jež zrovna dodělávali své poslední bedny. Tam jsme se taky seznámili s Verčou a Flekem, dalším Čechem, co pomáhal farmáři se svážením jahod a jinými organizačními věcmi.

Areál

Seznámili jsme se také s několika dalšími Čechy, kteří nám následně ukázali, jak to na místě funguje. Já vyjádřil své obavy o nechávání cenností ve stanu, jelikož jsem si s sebou vzal svůj fotoaparát a měl jsem s ním v plánu i odjet. Ačkoliv bych se nepokládal za rasistu, jsem vůči jistým typům lidí více obezřetný a navíc člověk nikdy neví. Ujistili mě ale, že se tady ztratila maximálně tak mikina, a že se tedy skutečně nemám čeho bát, to mě uklidnilo. Za celou dobu jsme se tam nakonec s krádeží nepotkali.

Areál farmy byl jinak skutečně příjemným místem. Hned vedle velké stodoly, ve které měli společné prostory a kuchyňku Rumuni a parkovali tam traktory, byla louka, na které byli všichni ubytováni buď ve stanu, nebo v karavanu. Ty tam stály po celý rok a sloužily primárně právě pro Rumuny, kteří se na Samsø vraceli každou sezónu. Kromě této stodoly zde byla i menší budova spojená s další stodolou. V oné budově byly společné prostory s kuchyňkou, multifunkční místností a spíží s několika lednicemi pro ostatní národnosti. Né, že by si ostatní národnosti s Rumuny nerozuměly, to vůbec ne. Celkově jich ale bylo co nás ostatních dohromady a takové rozdělení tak dávalo smysl. Mimo to je rumunština sice skutečně zajímavý jazyk, ale během sběru jsem jí slyšel tolik, že mi toto rozdělení vůbec nevadilo.

Lidé

Rumunů tu byla skutečně spousta. Dohromady nás tam vždy bylo odhadem okolo 35, z toho polovinu tvořili právě oni. Druhou polovinu tvořili z velké části právě Češi (z velké části asi Verčinou zásluhou), dva Francouzi, několik Italů a Španělka. U Čechů se jednalo primárně o vysokoškolské studenty nebo jiné mladší, u zahraničních to byli většinou pravidelní sezónní brigádníci, také ale zpravidla mladšího věku. Celkově byla komunita na naší Permelillské farmě velice příjemná. Člověk dokázal vést zajímavé rozhovory s hippie skupinkou Italů, životem ostříleným Olivierem či Pablem nebo Rumuny o fungování jejich země a o tom, jak si z vydělaných peněz dokážou celý zbytek roku vyžít.

Sběr

Oni Rumuni byli při sběru jako jahodoví roboti. To jsem poznal hned první den. Před šestou jsme vyrazili dosbírat ono pole, na kterém ostatní dělali den předtím. Poli už končilo jeho období a šlo to na něm výrazně vidět. Jelikož jsme na něm už neplánovali dále dělat, nebylo ho potřeba ani čistit (o tom později) a princip byl tak jen sbírat dobré jahody. To vše nám Verča vysvětlila.

Dobrá jahoda by měla mít určitou velikost, na její kontrolu lze použít měřící kroužek, kterým by jahoda neměla propadnout. Člověk ale po pár nasbíraných bednách získá odhad a kroužek jsem tak další dny už nepoužil. Jahoda by měla mít stopku a neměla by být jakkoliv jinak otlačená. To byl právě důvod, proč se chodívalo sbírat takhle po ránu. Jakmile se totiž slunce dostalo do výšin nebe, jahody pěkně zahřálo a při jejich sbírání se tak snadněji při sběru prstami otlačily a rychle poté hnily.

Tohle byly ale jahody na džem a tam šly skoro všechny, stopka nestopka, otlaček neotlaček. Džem se totiž rychle zpracuje a není tak potřeba se takovými věcmi zabývat. Už při tomto se projevili jahodoví rumunští roboti. Během mé první bedny stihli ti lepší odnést už třetí a já začal chápat, že výdělek se tady bude člověka od člověka značně lišit.

Běžný den sběru začínal ráno okolo šesté hodiny. Byly dny, kdy toho bylo potřeba stihnout víc, nebo se mělo s polednem počasí zhoršit, a začínalo se tak i o páté, to ale nebylo standardní. Pokud se pole nacházelo v blízkém okolí, sešli jsme se přímo na něm. Pokud to k němu byla delší cesta (někdy až 15 minut pěšky), vycházeli jsme společně z farmy. Polí měl farmář několik, každé mělo jisté období, ve kterém bylo plodné. V dny, kdy bylo sucho, tolik nepršelo a jahody nebyly příliš zavlažovány, byla často při sběru velká část ještě nezralá. V jiné dny, po deštivých obdobích, kdy bylo naopak zavlažováno víc než moc, pak jahody začaly zrát až příliš rychle, my je nestihli sbírat a ony začaly uhnívat. Proto bylo ideální něco mezi. Když takové pole dozrálo do stavu, kdy bylo připravené na sběr, přesunuli jsme se na něj. V takové rána je jednou z důležitých věcí výběr řádku. Každé pole má totiž své zavlažování, které pokrývá více či méně různé oblasti. Zpravidla jsou nejlépe pokryté středové řádky, na rozdíl od těch krajních, jenž jsou pokryté hůř. Jsou pole, u kterých rozdíl není příliš velký, pak jsou ale takové, u kterých ten rozdíl jde sakra poznat. Zde si člověk opět všimne Rumunů, ti totiž mají za ty sezóny pole zmáklé a ví, kam se tlačit a kam ne. Typicky se tedy v tyto rána, kdy si všichni berou vozíčky s bednami a hledají si svůj vyvolený řádek, tlačí do svých vytipovaných řádků nejvíc právě oni.

Na malý kovový vozíček si člověk běžně naloží dvě bedny, každou vyskládanou deseti papírovými vaničkami, které by měly po nasbírání vážit 500 gramů. Celá nasbíraná bedna tedy váží 5 kilogramů. Při sběru si každý tento vozíček vláčí za sebou a jakmile má nasbírané obě bedny, nese je k vozíku, kde jsou vaničky jahod zkontrolovány - zda nejsou pod váhou či zda neobsahují špatné jahody. Člověk pak bedny nakládá na vozík, bere si nové bedny a jde pokračovat. Každý řádek má dvě strany. Typicky se sbírá jedna strana na cestu tam, na konci se otáčí a na cestu zpátky strana druhá. Jakmile je takový řádek dokončen, přesouvá se sběrač na další nový řádek. V případě, že už není volný jeden celý řádek pro sběrače, jde sbírat naproti do řádku jiného sběrače. Takhle je sklizeno celé pole.

Každé takové pole obvykle zraje v rámci několika cyklů a během jednoho měsíce jsme se tak na každé otočili až třikrát. V případě, kdy se na něj plánuje vracet, je proto důležité jej patřičně čistit. Každý sběrač má tak kromě vozíku a beden s sebou ještě plastový kyblík. Do něj vhazuje špatné, odpadlé či shnilé jahody. Tím se snaží udělat řádek co nejpoužitelnější pro příští sběr. Takové čištění se ale nedá úplně efektivně kontrolovat a bystřejším z vás tak již mohlo dojít, že kvalita řádku je tak ovlivněna i tím, kolik shnilých jahod vám tam bývalý sběrač vašeho řádku za překvapení nechal. Čištění není oblíbenou činností, při špatném řádku člověk vynáší klidně i několik kyblíků přes polovinu pole a nevidí z nich ani korunu. Poctivější z nás to tak dělají pro dobro ostatních, ti méně poctiví toho pro jejich dobro zneužívají. Nejčastěji jsem si toho všímal právě u pár Rumunů, jejichž řádky připomínaly prasečí chlívky a při sběru jejich řádku při dalším cyklu se tak člověk mohl jedině modlit v lepší následující řádek. Občas byla snaha určitou kontrolu provádět, ale maximálně byli jistí jedinci na chvíli popohnáni, ať čistí, což nakonec stejně nebývalo co k čemu.

Průměrně jsem zvládal sbírat necelé 3 bedny, tedy skoro 15 kilogramů za hodinu. V horší dny jsem byl rád za 2 bedny na hodinu a mým rekordem bylo téměř 5 beden. Hodnotil bych sám sebe jako takový průměr, nepočítaje Rumuny. Těm se běžně dařilo sbírat 5 beden a na lepších polích zvládali i 6 beden za hodinu. Jejich rekody bohužel neznám. Počet odnošených kyblíků zde radši neporovnávám, vítězi v této kategorii ale Rumuni zdaleka nejsou. Výše zmíněné čísla ber prosím pouze orientačně, paměť mi zde již úplně neslouží.

Počasí a podnebí

Na Samsø byl oproti našim tuzemským podmínkám velkým rozdílem vítr. Na ostrově toho využívaly například pro výrobu elektřiny skrz větrníky, kterých bylo několik i nedaleko naší farmy. Přes den vítr člověk tolik nevnímá a ono to běžně nebylo nic strašného. Přes noc, kdy vše utichá a člověk si lehá vyčerpán do svého spacáku, ho ale může vítr trochu překvapit, jelikož bývá slyšet značně víc. Je proto určitě potřeba správně zakolíkovat stan, ale jakmile splníš tuto základní povinnost, věřím, že by vítr neměl být překážkou.

První noc mě překvapila ještě jedním - světlem. Běžné, když chodím na táborech, puťácích či jiných akcích uléhat do stanu, je již tma, a já tak sotva najdu bez baterky spacák. Na Samsø tomu tak nebylo. Přes noc se opravdu setmělo, ale opravdovou tmu si nejsem jistý, kolikrát jsem zde zažil. Vina připadá severnějšímu umístění ostrova, kdy slunce sice zapadne za obzor, ale né příliš a úplná tma tak bývá v těchto severnějších částech pouze několik hodin (jestli vůbec). Já jsem si na to zvykl relativně rychle, pro někoho, kdo zvládne usnout pouze při úplné tmě, bych tak doporučil vzít něco na oči. Jestli navíc obecně nemáš příliš hluboký spánek, oceníš i špunty do uší, jelikož i chrápání se občas z jiných stanů ozývalo.

Největším životním živlem, co mi působil problémy, byl ale déšť. Ten sice velice pozitivně (do jisté míry) pomáhal jahodám a tím i nám. Při špatném načasování (nebo nad jistou míru) úplně pozitivní vliv již neměl. Já déšť miluju, dokáže mě opravdu uvolnit a při zvuku dopadajících kapek a jeho vůni dokáže skutečně navodit správnou atmosféru. Není náhodou, že nejlepší koncerty se často odehrávají právě za něj. I zde déšť skutečně přidával na atmosféře, často to byly ale chvíle, kdy bych atmosféru zaměnil za komfort. Sbírat při dešti totiž není úplně sranda. Mé "nepromokavé" boty i šustka časem promokly, chrániče nasákly vodu a necítil jsem tak úplně nejvyšší komfort. Ten by se dal optimalizovat nepromokavějšími botami, oblečením a pláštěnkou, v které mnoho sběračů sbíralo. V mém případě většinu dešťů zvládala šustka, která nikde neplandala (jako má pláštěnka, která byla spíše ponczem). V těch silnějších nebo delších již však nepostačovala a pláštěnka tak určitě přijde také vhod. Často se jednalo spíše o přeháňky, během kterých jsme ve sběru normálně pokračovali a časem se přeháňka přehnala. Silnějším dešťům jsme se snažili vyhýbat časnějším sbíráním, či zkrácením sběru. Byly ale dny, kdy bylo potřeba úrodu sklidit a farmář si určil prioritu - sklizená úroda > promoklí sběrači. V ty dny jsme byli nuceni sbírat, i když tomu počasí nebylo nakloněné. Stalo se tomu skutečně výjimečně, ale pro mě to byla asi jediná negativní zkušenost, s kterou jsem se za svůj sběr v Dánsku setkal. Přístupu farmáře rozumím, kdyby se úroda nesklidila, jahody by uhnily a další cyklus by bylo pole špatné. Očekával bych ale v tu chvíli lidský příplatek za sběr v takovýchto podmínkách, které sice on ovlivnit nemůže, ale kompenzovat je by bylo fér.

Má sezóna nebyla příliš deštivá a pamatuji jen jeden, maximálně dva dny, kdy jsme se schovávali ve společné kuchyňce a člověk nezvládl přeběhnout na záchod (5 metrů vzdálený) bez absolutně promočeného trička. V takovýchto extrémních deštích jsme samozřejmě nesbírali a jen čekali, až to ustane. Ta další však byla údajně značně více deštivá, práci značně znepříjemnila, sezónu zkrátila a je to element, s kterým je tak třeba počítat.

Strava

Neomezená konzumace jahod zajistila mnoha lidem svačiny během sběru, suroviny pro výrobu džemu či dokonce dortu. Během sběru jsme taky mívali pravidelně v danou hodinu organizovaný "coffee break", kdy farmář přivezl čaj, kafe, toustový chléb, pomazánkové máslo a plátky čokolády. Každý si udělal svůj obložený "čoko-sendvič", někdy i dva, někdy i tři (což bylo za hranicí definice bezohlednosti, ale hlad je hlad) a při teplém nápoji si tak měl možnost pobavit a porovnat nasbíraný počet beden s ostatními.

Mimo sběr si ale každý jídlo řešil sám. Občas se nějaká národnost rozhodla udělat večeři pro všechny. Ochutnal jsem tak skutečné italské lasagne, francouzský ratatouille či námi udělané vepřo-knedlo-zelo s domácím knedlíkem z dánského toustového chleba. Jinak jsem si vařil sám nebo v rámci skupiny pár Čechů. Pro potraviny jsme jezdili (na kole či autem) nebo chodili do 3,5 kilometrů vzdáleného Netto v Tranebjerg. Ceny jsou oproti Česku v Dánsku vyšší. Funguje tady ale něco, co skutečnou útratu za potraviny oproti Česku značně snižuje - "dumpster diving".

Potraviny, které projdou expirační lhůtou či jsou jinak "poškozeny" končí ve většině obchodech v popelnici. V případě Netto se tyto popelnice nacházely v přístupné části vedle samotného obchodu a byly zde popelnice, do kterých se vyhazovala čistě zelenina/ovoce, do jiných zas balené výrobky. Důležité bylo, že směsný odpad měl vyhrazené své popelnice a ty ostatní tak nebyly nějak výrazně znečištěné, a takto tříděné potraviny šlo šikovně probrat a vybrat si ty, co v koši skončily skoro až "nedopatřením". Běžně se tak dali najít kilogramy brambor a všemožné zeleniny, které v obchodě nahradili kousky novější, přičemž s těmito nebylo nic špatně, jen vypadaly "hůře" než ty nové. Balené špagety či chipsy pár dní před expirací byly také typickou potravinou, s kterou nemělo být co špatně. Jednou se v obchodě pokazily mrazáky a veškeré nanuky a zmrzliny tak obchod neměl kde skladovat, a byl nucen vyhodit i je. Když jsme přijeli pár minut na to, zabalené nanuky byly ještě zmrzlé a nám je tak stačilo vzít do našeho mrazáku.
Samozřejmě obchod nevyhazuje jen použitelné potraviny. Kuřecí maso je již odvážnější věc brát z koše, prasklé jogurty nebo jiné sáčky s potravinami jsme tam tak často nechávali. Ony ty popelnice v pozdním odpoledni nemají zrovna nejnižší teplotu a potraviny v nich tak nejsou v nejlepších podmínkách.
Většinou jsme úlovky z dumpster-divingu skladovali jako sdílené v zadní spíži, kdokoliv si mohl kteroukoliv vzít a jakoukoliv přispět. Nejčastěji takové potraviny přiváželi na kole lidi s auty, ale i já jsem občas něco přinesl. Když člověk lov dobře načasoval a nepředběhla jej jiná skupina (skutečně jsme nebyli sami, kdo toho využívali), mohl si přinést opravdu slušné potraviny a značně ušetřit.
Každý obchod k tomu přistupuje individuálně. Zmíněnému Netto to nijak zásadně nevadilo, záleželo spíš na prodavačích, kteří potraviny vyhazovali. Někteří nás při spatření vyháněli -> vrátili jsme se o pár minut později, jiní nám dali vyhazované potraviny přímo do rukou. Obchod v Ballenu to řešil tím, že popelnice úplně zamykal.

Mimo práci

Běžně jsme okolo jedné až druhé hodiny měli dopracováno a přišel čas oběda. Před tím bylo potřeba ještě zregenerovat při lahváči poctivého Harboe, během něhož se v kuchyňce všichni postupně prostřídali s přípravou svého oběda. Po obědě čas na strávení, ale co dál?

Odpolední části dne trávil každý po svém. Na farmě někteří regenerovali, hráli petanque, jiní si četli, povídali, šli se projít. V sdílených prostorech se mi také podařilo naladit pětistrunou španělku, s kterou jsem také strávil pár chvílí.
K dispozici jsme měli pár sdílených kol. Život na nich byl sice znát a na většině z nich bych se dál než do obchodu neodvážil jet, výpravu do obchodu ale dokázalo kolo zkrátit z pěší 2,5 hodinové na hodinovou. Urychlilo také výpravy do větší dálky a do Kolby Kås - nejbližšímu pobřeží to s ním a 3,8 kilometry bylo na 14 minut. Krajina je na ostrově nádherná a strávil jsem tak nemálo času právě pojížděním na kole okolo.
Nejoblíbenější pláží se stala pláž písečná v 6 kilometrů vzdáleném Ballen. Autem se tam dalo dostat během pár minut a pokud auto již nebylo možností, jezdívala tam přímá linka z Permelille. Busy byly na ostrově další možností dopravy, nejezdily ale tak často a bylo si tak potřeba správně naplánovat cestu, jinak si člověk šlápnul pěšky.
Výhodu měli ti s autem. Pokud měli místo, vždy nás rádi přibrali na pláž či do obchodu. Bylo nás ale mnoho na málo aut. Italové se svým karavanem podnikli několik expedic do severní části ostrova, která by byla na sdílených kolech šílenstvím a bus tam jel dlouho na to, aby se to dalo stihnout jako odpolední výlet. Na ostrově jsem se sice s policií osobně nikdy nesetkal, ale jiní ano a úplně jsme tak nechtěli riskovat vození v kufru či na klíně (i když došlo i k případům, kdy jsme jeli jak uprchlíci vzadu v dodávce 🚐).

Dny volna aneb "day off"

Zpravidla jednou do týdne přišel náš dlouho očekávaný "day off". Pravidelně to nebývalo ani zdaleka, někdy byl rozestup mezi takovými dny žádný, jindy 12 dnů, ale vždy přišel. Takové dny jsme většinou využívali na delší výpravy. V rámci naší české skupinky jsme se podívali například do Nordby - městečka v severní části ostrova, kde jsme dojeli právě skrz delší (ale již stíhatelnou) linku busu. Prošli si tamní krajinu, která se od jižní části ostrova značně lišila, okoupali se v moři a ztratili se v labyrintu. Během svého posledního "day off" jsem si půjčil použitelné kolo od Oliviera, který si přivezl své, a projel se na neuvěřitelný Stavns fjord (skutečně doporučuju navštívit).
Né každý den byla ale energie na takové výlety. Den před day off totiž přinášel jednu důležitou věc - další den není třeba brzy vstávat a pracovat. Právě v tyto dlouhé letní večery tak probíhaly veškeré párty, během kterých se byla příležitost s ostatními skutečně poznat. V tyto dny byly párty tolerovány všemi, jiné dny se očekávalo, že po 22. hodině bude klid na spaní.

Výplata a odjezd

Každý na ostrov přijel s jiným kapitálem. Na ostrově brali vždy dánské koruny a pak dle místa dánský mobile pay (nikdy jsem nepoužil) nebo karty. Pro většinu lidí nastala v průběhu pobytu chvíle, kdy jim jejich kapitál došel, a každou neděli tak bývala možnost si u farmáře vybrat část výplaty v dánských korunách. Celá výplata se ale řešila s farmářem až v dny odjezdu. V den toho svého jsem za ním zašel i já, spočítali jsme spolu celkový výdělek, odečetli náklady za pobyt, a já mu předal potřebné informace k převodu na můj Revolut.

Právě Revolut mohu jedině doporučit. Pomocí něj jsem dokázal jednoduše dělit společné nákupy, nakupovat s výhodným kurzem a platit virtuální kartou. To vše bez jakýchkoliv poplatků.

Před svým odjezdem jsem se se všemi rozloučil, sbalil si svých pár švestek a vydal se na cestu zpáteční. Pro tu jsem volil odlišnou trasu skrz přístav v Ballenu, trajektem směrem do Kalundborgu. Odtamaď opět busem do Kodaně a pak do Prahy.

Po příjezdu

Holiday money

Placen od kila se má mzda dělila na to, co mi na konci vyplatil farmář, a na takzvané holiday money, o které je si třeba na konci léta požádat. Jelikož jako brigádník nečerpám klasickou dovolenou, na kterou má každý zaměstnanec nárok, je kompenzována příplatkem 12,5 % z hrubé mzdy. Žádá se o ni 6 týdnů po opuštění Dánska a je k ní potřeba vytvoření NemConta. Pro jeho vytvoření (při absenci vlastního MitID) je potřeba posbírat podpisy dvou svědků/kamarádů, kteří se zaručí, že jste tím, kým se prezentujete. Následně stačí poslat dopis, který vás provede aktivací konta. Nakonec stačí vyplnit samotnou žádost o vyplacení holiday money a během 14 dnů mi dorazili peníze.

Daňové přiznání

Daňové přiznání je něco, co se vám při práci v zahraničí nevyhne. Tomu tak nebylo ani v Dánsku. Uplynulo pár měsíců od mého příjezdu zpátky domů a začátkem dalšího kalendářního roku mi přišla obálka z dánského finančního úřadu ohledně mých dluhů vůči Dánsku. Odpracoval jsem tak totiž několik desítek hodin, odvedl z toho své daně a teď chtěli víc. To by ale neměli. Někteří jedinci tuto částku dle pokynů zaplatili, ti, co ale alespoň trošku tušili, o co se jedná, konali jinak. Dánský finanční úřad (SKAT) tuto chybu dělává pravidelně a je potřeba se ozvat.

Každému brigádníkovi tehdy na začátku léta zakládala Verča dánskou daňovou kartu. S ní byla na konci léta spárovaná výplata brigádníka a na základě těchto informací pak úřad vyžadoval neprávem doplacení určité částky.

Jako sezónní brigádníci ze zahraničí máme naopak právo na vrácení části daní. Je potřeba si zažádat o přístup do portálu pro správu daní. Nejjednodušší je to cestou poslání hesla skrz poštu. Následně je třeba zavolat na podporu. To je ta nejbolestivější část procesu. Je třeba volat v úřední hodiny a najít si i hodinu, kterou trvá, než se člověk dovolá. Pak už stačí říct, že má člověk problém s daněmi, kdy platí daně, co by platit neměl, vysvětlit situaci a oni už ví. Většinou akorát navedou na úpravu určitých políček v systému a tadá, najednou platí oni vám.

Obrázek: Přijatý dopis od SKATu

Obrázek: Čekání na spojeni hovoru se SKATem

Závěr

Tím se toto vzpomínání na můj první sběr chýlí ke konci. Pokud bys měl jakékoliv další otázky, neváhej mě kontaktovat. Velice rád pomohu či ocením zpětnou vazbu k tomu, co jsi právě dočetl. Nakonec bych rád zodpověděl pár otázek, co možná stále visí ve vzduchu.

Kolik jsem vydělal?

Od farmáře jsem dostal po měsíci práce 11055 DKK, ke kterým jsem obdržel 1427 DKK v podobě holiday money. Daňové přiznání mělo tyto čísla posunout blíž k nule při žádaném doplatku 2685 DKK, nakonec mi ale i oni doplatili 800 DKK. Po sečtení těchto čísel a odečtení výdajů (za jídlo, cestu apod.), které dělaly 4400 DKK, jsem se tak dostal na 8882 DKK (asi 29 500 Kč).

Pro čerstvého maturanta slušné peníze. Během měsíce jsem ale krom výdělků poznal hromadu inspirujících lidí a přátel, prozkoumal dánský ostrov, procvičil si angličtinu a naučil se pít pivo. Bylo to velice příjemné dobrodružství a tento rok tak plánuji navázat sběrem trochu jižněji (ale o tom třeba jindy).

Doporučil bych?

Na otázku, zda bych to tedy doporučil, nemohu odpovědět jinak než ano. Né každému to sedne, o tom nepochybuju, ale patří k tomu tolik věcí, které by byla škoda alespoň jednou za život nevyzkoušet. Takže ano, ať jsi kýmkoliv, jeď! Třeba se na sběru už nikdy neukážeš, třeba tím začneš žít a kdo ví, třeba se příště potkáme právě my dva.